Podpora filipínské fauny

Faunus, o.s. od roku 2008 podporuje Pavla Hospodářského, který na Filipínách dlouhodobě působí. Od roku 2009 je Pavel zaměstnám na částečný úvazek jako terénní zoolog Zoo Liberec.  

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Pavel Hospodářský přiletěl poprvé na Filipíny začátkem února roku 2004. Byl vyslán a sponzorován německou Gesellschaft für Arten und Populationsschutz e.V. (ZGAP; www.ZGAP.de), jejíž hlavní osobností je pan Roland Wirth. Působit zde měl jako ošetřovatel dobrovolník ve třech záchranných centrech na ostrovech Negros a Panay. Veškerá jeho snaha měla za cíl reprodukci několika kriticky ohrožených druhů, které byly již po řadu let chovány bez reprodukčního úspěchu.
Působil především v záchranné stanici Mari-it na ostrově Panay. Jeho hlavním úkolem bylo rozmnožit nejohroženější druh zoborožce na světě – zoborožce Waldenova (Aceros waldeni), více na http://www.iucnredlist.org/details/142014/0. Navrhl a postavil pro ně zcela nové hnízdní dutiny, upravil vzhled voliér a zásadně změnil výživu chovaných ptáků. Byly vybudovány odchovny hmyzu a laboratorních hlodavců, zřízena nová plantáž pro pěstování ovoce a zeleniny. To vše pro zpestření jídelníčku zoborožců.
Koncem roku 2004 se dostavil první úspěch. Dvě samice byly zazděny (samec samici po nakladení vajec do hnízda “zazdí“ a ponechá jen malý otvor na krmení) v hnízdní dutině a už v únoru 2005 bylo potvrzeno narození mláděte, které 2. května 2005 brzy ráno vylétlo z budky jako historicky první odchované mládě. V červnu 2005 se podařilo druhému hnízdního páru odchovat dvě mláďata.
V průběhu roku 2005 začal pravidelně spolupracovat se stanicí Biodiversity Conservation Center (BCC) ve městě Bacolod na ostrově Negros. S týmem filipínských kolegů se pokusili o rozmnožení největší sovy Filipín, ohroženého a endemického výra filipínského (Bubo philippensis). Za efektivní se opět ukázala úprava stávající odchovného zařízení pro krmné laboratorní hlodavce a zpestření jídelníčku výrů sladkovodními rybami. Už v srpnu snesla samice první vejce, bohužel ale neoplozené. V září 2005 pak následovala další snůška, kterou nezkušení mladí rodiče rozbili. Třetí, náhradní snůšku se již rodičům podařilo dochovat, a tak došlo poprvé na světě k odchovu mláďat této velmi vzácné a ohrožené sovy.
V roce 2006 se Pavel vrátil do Česka, kde od března do září pracoval jako ošetřovatel ptáků v Zoo Plzeň. V říjnu 2006 však opět odletěl na Filipíny, tentokrát na ostrov Polilio, což je největší ostrov malého souostroví jihovýchodně od ostrova Luzon. Nacházejí se zde endemiti na úrovni poddruhů i samostatného druhu.

A POKRAČOVALO...

V srpnu 2008 začal Pavel Hospodářský spolupracovat se společností “Feather Park Incorporated”, která mu nabídla pozici konzultanta projektu odchovu a prodeje tzv. ekonomicky zajímavých exotických druhů ptáků.
Projekt je založen na myšlence, že díky nabídce legálně odchovaných a s průkazem původu prodávaných atraktivních exotických ptáků se postupně omezí ilegální trh. Zároveň tím budou vytvářeny prostředky na provoz záchranného centra pro ohrožené druhy.
Jako manažer v záchranném centru pro ohroženou domácí faunu a konfiskované exempláře vytvořil Pavel Hospodářský řádně strukturovaný záchovný program pro domácí druhy bezprostředně ohrožené vyhubením.
Pavel nás informoval, že na začátku září 2008 byl projekt záchranného centra představen Dr. Terese Mundita Lim, ředitelce Protected Areas and Wildlife Bureau (PAWB, úřad pro správu chráněných území a volně žijících zvířat), dále senátorovi Juanu Migueli "Migz" Zubirimu, tvůrci zákona 9147 zabývajícím se ochranou volně žijících druhů, a Josephu Ace Duranovi, ministrovi turismu (a milovníku ptactva).
Pavel nám také napsal: „Pan senátor Migz je též chovatel a milovník ptactva. Má svůj samostatný projekt na ostrově Mindanao, kde chová ohrožené zoborožce apo lorie a sambary luzonské (cervus mariannus). Je však rodákem z městečka Kabankalan ve středu ostrova Negros, kde sídlíme a odkud vám teď píšu. Naše záchranné centrum navštívil v březnu, v době kdy jsem já byl bohužel v Indonésii. S tím, co viděl, byl prý moc spokojen.
Ministr turismu, pan J. A. Duran (švagr přes koleno našeho společníka) je, stejně jako já, členem klubu filipínských ornitologů a právě jemu jsme představili náš záměr o budoucích reintrodukcích v malém kousku pralesa, který se nám podařilo zachránit před pokácením. Myslím, že i on nám ze své pozice velmi pomohl.
Přes zachráněný prales vede cesta, která se dá projet terénním autem. Chceme proto vytvořit malé „minieko safari“, při kterém by domácí i zahraniční návštěvníci měli možnost pozorovat vzácné ohrožené druhy v jejich přirozeném prostředí. Protože se bude jednat převážně o živočichy narozené v zajetí, bude nutné je po reintrodukci přikrmovat a průběžně kontrolovat jejich zdravotní stav. Využitím speciálního vozidla, na které budou zvířata zvyklá, tak chceme spojit příjemné (platící návštěvníci) s užitečným (práce v terénu). V ideálním případě návštěvníci zaplatí náklady, uvidí, na co přispívají, a dostane se jim poučení o křehkém a zranitelném ekosystému. Naším snem je vytvořit lokalitu, kde bude docházet k setkávání zvířat a lidí v naprosté harmonii.
Pan ministr Joseph Ace Durano je tomuto projektu nakloněn. Přislíbil podporu a snad i jisté finance.“
Na naši otázku, jak to všechno dopadlo, Pavel odpověděl: „Dopadlo to tak, že všichni slíbili podporu v rámci svých možností, takže pozitivně. Paní Dr.Mundita je velmi důležitá osoba z hlediska ochrany volně žijících zvířat na Filipínách. Bylo nutné dát jí o nás vědět. Naštěstí je to taky bývalá spolužačka mé ženy, takže jsem pro ni nebyl tak úplně novou tváří. Jo, to víte, kolegyně. Ten, kdo nemá na Filipínách známosti, je doslova a do písmene „v rejži“ (teda spíše řečeno v rýžovém poli od rána do noci). Tedy jistá protekce to je, ale je to zaručeně pro dobrou věc.“

Mezi tím vším se Pavel Hospodářský stačil na Filipínách oženit. Jeho manželka Marisol Pedregosa je terénní zooložkou a rovněž vášnivou ochránkyní filipínské přírody. V současné době se však nejvíc věnuje Karlíkovi, jejich synovi.

PŘÍBĚHY ZE TŘETÍHO A PÁTEHO OSTROVA, ANEB JAK MY SI TADY ŽIJEME
Příběh první: ZACHRAŇTE HOLUBA!!! (… ale jak?!)
A to bylo tak ...
Jednou takhle po ránu v říjnu 2006 mi zavolali z jihu ostrova Negros z města Dumaguete ze stanice “Center for Tropical Conservation Studies” (CENTROP), abych jim pomohl s přípravami na velmi významnou událost, která snad může být otázkou přežití druhu.
V tomto centru je totiž od konce roku 2003 chován vzácný exemplář (v tu dobu snad jediný na světě) kriticky ohroženého holuba negroského (Gallicolumba keayi). Tento holoubek byl po léta považován za endemita ostrova Negros, než byl v roce 1995 objeven mou milovanou a úžasnou ženou Marisol též na ostrově Panay. Stanici CENTROP se podařilo zachránit tento exemplář doslova na poslední chvíli. Byl zcela náhodou objeven v městečku Valencia na trhu s drůbeží - v malé bambusové klícce napakované hrdličkami čínskými, nabízen za cenu přibližně 25 korun. Hrozilo tedy, že tento unikátní a pro vědu a záchranu druhu nesmírně cenný holub bude sněden. Po záchraně a následné rehabilitaci holoubka se pomocí metody DNA z odebraného peří zjistilo, že se jedná o samečka. V Centru pak žil osamocen po celé tři roky. Pravidelně po příchodu jihozápadního monzunu, kdy nastává hnízdní sezóna většiny druhů v této oblasti, vydával hlasové projevy podobné naší kuňce obecné, ale   s mnohem slabší intenzitou, zato asi s desetinásobně vyšší frekvencí. Po celé tři roky takto marně houkal večer co večer několik měsíců v roce s nadějí, že snad jednou jeho tiché “bublání” přivábí sličnou samičku, a učiní tak konec jeho osamělosti.
Až jednoho dne v říjnu 2006 objevil mladý talentovaný biolog Apolonario Carino dva exempláře opět ve městě Valencia. Sám Apolonario (Pol) o této události říká: „Hledal jsem tyhle holoubky doslova po všech čertech a nakonec je najdu v klícce mého vlastního souseda, chovatele, který tvrdil, že je má již téměř dva roky…”
Podle zákona R.A.9147, který byl vydán v červenci roku 2001 senátorem, velkým milovníkem zvířat a velkým podporovatelem našich i jiných záchranných center, panem Miguelem Zubiri, je držení jakýchkoli divoce žijících zvířat bez řádných povolení trestný čin s hrozbou odnětí svobody až na deseti let! Ovšem, jak už to v zemích třetího světa bývá, i tady na Filipínách platí, že zákon je jedna věc a jeho uplatnění v praxi je věc naprosto odlišná. Zde odjakživa platilo, že co není na soukromém pozemku a nebo volně lítá, je toho, kdo si to chytí, utrhne, uřízne, uloví. Každý si může vzít tolik, kolik unese, či dokáže chytit. Zákony džungle se těžko mění paradoxně právě tam, kde je džungle silně v defensivě, nebo již dávno zmizela. V těchto místech si “paní bída zubatá“ ráda hraje divokou hru “kdo s koho” a “člověče, nezlob se“, neb mám hlad a sedm dětí a ten vrabčák přece “ničí není”.
Nicméně Polův soused z Valencie rozhodně chudý není, má pěkný zděný domek, auto. Je to řádný      a respektovaný občan města a holoubky “řádně koupil“ na trhu, a tím se staly jeho vlastnictvím. Měl je doma v malé drátěné kleci menší než metr na metr, kterou sdílel s řadou dalších ptáků. Čtyři hrdličky čínské, dva holoubci zelenokřídlí, tři hrdličky vínorudé, jeden holub papouščí a ten velký ospalý vzadu, který asi brzo chcípne, to je také vzácný endemit holub leskohlavý (Ducula poliocephala). Tento velký plodožravý holub asi těžko snáší dietu na granulích pro drůbež. Navíc krmení je poskrovnu a je o něj rvačka, voda je špinavá, snad týden stará,  o haldách plesnivého trusu všude v kleci ani nemluvě. Když tohle spatříte, tak je vám jasné, že ty supervzácné holuby negroské odtud prostě musíte dostat stůj, co stůj. Ale je nutné zachovat chladnou hlavu, neboť poukazováním na nedostatečnou péči docílíte pouze toho, že za vámi “majitel-chovatel” s úsměvem zavře dveře a holoubky už nikdy neuvidíte, i kdyby je měl sníst. Je jasné, že stejný nebo ještě možná horší výsledek by jedinec dosáhl poukazováním, nebo snad i jen zmínkou o existenci R.A.9147. Jistě si myslíte, že lidé z ochrany životního prostředí placení vládou, zde na Filipínách takzvaní DENR (Department of Environment and Natural Resources), by měli být v tomto směru nápomocni, či být dokonce sami iniciativní, protože je to jejich práce, za kterou jsou (mizerně) placeni. Ano, máte pravdu v tom, že by měli. Ale bohužel sice nepsaný, ale v tomto případě velmi respektovaný a zažitý zákon na Filipínách říká: „Co je za plotem, je někoho v soukromém vlastnictví a do toho se nesluší strkat nos. Je to tabu!“
Je nutné říci, že Filipínci jsou velmi srdeční a přátelští lidé. Rádi se smějí a hovoří o veselých věcech. Nemají rádi problémy a komplikace, kritiku a neúspěch. Řeknete si: „Co na tom, to je snad přirozené!” Ano, jistě, ale tady na Filipínách to dosáhlo takových extrémů, že o negativních věcech se nemluví, neúspěch a chyby se přehlíží. Nikdo se rozhodně nechce dostat do situace, ve které by přivedl někoho do rozpaků, nebo, nedej bože, někoho rozčílil. Tento “národní charakter” nabývá takových rozměrů, že když se například na ulici srazí dvě auta, tak kolemjdoucí zkamení a upřou pohledy. Ale v momentě, kdy se otevřou dveře automobilu a řidiči vylezou bez známky zranění, všichni kolemjdoucí okamžitě pohledy odvrátí a “jdou si po svých”. Řidiči pochopitelně uvnitř naštvaní, ale s úlevou, že je dav již nesleduje, vyloudí na tváři více či méně kyselý úsměv a podají si ruce. Tato na pohled idylka však může mít dalekosáhlé následky a v případě, že se dvě strany nedohodnou, řeší se věci jinde a jinak. Pak opravdu záleží na tom, jak vlivné přátele či k jak vlivné rodině jedinec patří. V extremních případech je pak jednoho dne někdo nalezen mrtev s prostřelenou hlavou uprostřed pole cukrové třtiny… Tuto idylicko morbidní historku zde uvádím záměrně, protože si myslím, že je důležitá pro pochopení “národního charakteru” Filipínců. Zde na Filipínách je nesmírně důležité, k jaké skupině nebo klanu jedinec patří. Takže pokud nevíte, s kým máte tu čest, je lépe držet úsměv na rtech a neprovokovat.
Lidé z ministerstva čas od času udělají zátah na lodích v přístavu či v autobusech a zkonfiskují řadu zvířat, se kterými si pak většinou neví rady. Je to i tím, že pro celé Filipíny existuje pouze jediné záchranné centrum žijící     z vládního rozpočtu. O tom nebudu psát, protože je to velmi smutné. Snad jen jediné výstižné slovo si neodpustím: “koncentrák”. Rozpočet na záchranná centra ve státní kase prostě není, což je pochopitelné - stát, který nedokáže nakrmit lidi, si sotva bude lámat hlavu s tím, aby krmil nějaké holuby, zoborožce či krysy obláčkové. Navíc “jánabráchismus” na Filipínách velmi dobře vybujel, vzkvétá a semení. Filipíny se dnes řadí na druhé místo mezi zeměmi s největší korupcí v Jihovýchodní Asii (pokud vás zajímá kdo je první, tak je to prý Kambodža, ale tam jsem zatím nebyl, a tak nemohu dobře soudit).
Nicméně, pojďme zpět k prašivé klícce u domku Polova souseda. Vylíčili jsme si tedy, proč a jak je nevhodné reagovat. Otázkou tedy stále bylo, jak zachránit vzácného holuba.
Rozhodli jsme se jednoho listopadového odpoledne Polova souseda jednoduše navštívit. Nálada byla výborná, hovořilo se o jídle, politice, o sportu, jak je na Filipínách zvykem. Nakonec, těsně před naším odchodem, přišla řeč i na zvířata, ochranu přírody a na to, co já a Pol děláme pro záchranu ohrožených druhů ostrova Negros. Zmínili jsme se také o holubech. Úsměv na rtech hostitele-chovatele poněkud zrozpačitěl. Pol mi dal nenápadně znamení, že odcházíme. A to byl právě ten okamžik, kdy jsem ze strachu, že si holoubky neodneseme, zpanikařil a udělal jsem zásadní chybu. Šel jsem přímo k věci a zeptal se chovatele, zda-li je ochoten věnovat jeho dva negroské holuby na záchovný program, protože je to nesmírně důležité pro záchranu druhu. Znejistěl a po chvíli mlčení      s rozpačitým úsměvem řekl, že by rád, ale jeho děti si na holoubky už zvykly. Tak, a bylo to!
Odešli jsme od souseda, já jako opařen. Přesto, když do mne podruhé Pol nenápadně šťouchl, vyloudil jsem kyselý úsměv a mávl na rozloučenou. Jeli jsme zpátky do centra a mlčeli jsme. Po chvíli Pol řekl, že počasí je na tuhle dobu neobvykle suché a že to bude jistě špatná úroda cukrové třtiny. „Na druhou stranu bude jistě sladké mango, igsuon.“ („igsuon“ znamená slangově něco jako bratr, příslušník klanu) a smál se na mne svým širokým úsměvem. Bylo mi na nic, protože mi bylo jasné, jak jsem vše svou netrpělivostí pokazil. Smál jsem se taky tak srdečně-falešně, jak jsem jen dokázal. Když jsme pak přijeli zpátky do centra a já uviděl voliéru, kterou jsem předešlý den s velkou pečlivostí chystal pro nově příchozí vzácné hosty, bylo mi ještě hůř. Snažil jsem se to nedat najevo, protože jsem věděl, že by to přivedlo Pola do rozpaků. To, co se stalo potom, přivedlo do rozpaků mě. Pol asi 20 minut posílal a přijímal smsky na svém mobilu, já mezitím smutně pozoroval našeho osamělého samečka holuba negroského, jak cupitá v zarostlé voliéře, a bylo mi nanic. Pak jsem zaslechl, jak zazvonil Polův telefon a jak Pol s někým servilně hovoří, dělá vtípky a směje se. „Jak jen teď může mít náladu na vtípky?!! A v jak pokrytecké zemi jsem se to ocitl,“ říkal jsem si. „Copak se ho to vůbec nedotklo?“
Uběhlo dalších asi 10 minut, Pol se uctivě rozloučil a zavěsil. Potom ke mně přišel a řekl mi, abych ráno nachystal do přepravky jeden pár holubů krvavých (Gallicolumba luzonica), které jsme v centru drželi jako potenciální chůvy a cvičně pro ošetřovatele. Že prý je zítra ráno vymění u jeho souseda za holuby negroské. Zůstal jsem jako opařen, ale Pol jen s širokým úsměvem řekl: „Nedělej si starosti, igsuon, zítra to půjde jako po másle, uvidíš!”
A jak řekl, tak se i stalo. Jen mi Pol, ta liška mazaná, neřekl vše. Následující ráno, když jsem netrpělivě   s přenoskou přešlapoval před CENTROPem, objevila se z ničeho nic limuzína a zamířila si to přímo ke mně. Stal jsem tam zkoprnělý, když tu se náhle stáhla černá opona kouřového skla a za ní se objevil široký Polův úsměv. Vedle něj nikdo jiný než viceguvernér provincie Jose Baldado, známý sportovec a milovník přírody. „Mého společníka ti doufám nemusím představovat, igsuon,” zářil Pol triumfálně a zjevně si vychutnával můj úžas. Pak se vše událo tak, jak Pol předpověděl - všechno šlo jako po másle. Viceguvernér Baldado předal pár holubů krvavých chovateli a zanedlouho jsme byli na cestě do CENTROPu se supervzácnou zásilkou v přenosce.
Co říci na závěr? Snad jen to, že tohle byla pro mě jedna z dalších, tentokrát příjemných lekcí o tom, že respektovat “národní charakter” a chovat se podle pravidel země, ve které se nacházíte, se rozhodně vyplatí!
S pozdravem Váš
Igsuon

* * *

Poznámka:
Pavlu Hospodářskému se poté podařilo jako prvnímu na světě tohoto vzácného holuba negroského odchovat     v zajetí. (foto: mláďata holuba negroského, 21. den po vylíhnutí)